Časosběrné záběry NASA odhalují jak rychle taje arktický ledovec

Dopady globálního oteplování jsou ve světě kolem nás stále evidentnější. Stoupající hladina a změna teplot moří, které mění biotopy mořských živočichů a ohrožují lidi žijící na pobřeží nebo pod stávající mořskou hladinou, jsou důsledky zrychlujícího se úbytku ledu v polárních oblastech. Nový výzkum NASA přišel s konkrétními daty, která vyčíslují vývoj arktického tání za posledních dvacet let.

V našich zeměpisných šířkách se pozvolné oteplování planety projevuje nanejvýše pozvolným nárůstem teplot, který bychom bez statistických údajů jen stěží postřehli. Změna teplot je o něco patrnější při pohledu na pevninské ledovce, jejichž splazy postupem času ubývají, a odkrývají tak údolí, která byla po tisíce let schována pod ledovým příkrovem. Vůbec největší úbytky ledu ale vědci zaznamenávají v Arktidě, kde neodmyslitelně utváří věčně zmrzlou krajinu.

Množství ledu je pochopitelně závislé na aktuálním ročním období, ale jádrem arktické ledové bariéry je led, který přežívá po mnoho let a není ovlivněn ničivým polárním dnem. Právě rozdělení na starý led, čímž označujeme led starší čtyř let, který se pyšní tloušťkou až čtyř metrů, a nový led s tloušťkou pouhého jednoho nebo dvou metrů, který v průběhu roku vznikne a zase se rozptýlí do moře, bylo klíčovým faktorem při výzkumu polárního tání Goddardova kosmického střediska NASA.

Výzkum, který už od roku 1984 v týdenních intervalech mapoval stav ledu na severním pólu pomocí mikrovlnných satelitních snímků, dostál svému naplnění a odhalil skutečnosti, které přispívají k rapidním klimatickým změnám v těchto oblastech. Jakkoliv se úbytek ledu nezdá nijak dramatický, je to právě strmý pokles objemu dlouhověkého ledu, který vědcům přidělává vrásky na čele.

Oproti 1,86 milionu kilometrů čtverečných starého ledu v arktických oblastech z počátku měření se do dnešních dní dochovalo pouze 110 tisíc kilometrů čtverečných. Přesto, že tuhé zimy oblast hojně zásobují novým ledem, množství starého ledu, který taje mnohem pomaleji a dokázal přežít letní období, je hlavním indikátorem změn v Arktidě.

Sluneční záření, které by se tak od blyštivé ledové plochy odrazilo zpět do atmosféry, je pohlcováno stále větší plochou mořské hladiny, což dává vzniknout řetězové reakci, která nadále ztenčuje zásoby starého ledu. Tenký led je logicky náchylnější k praskání a odpoutání se od ledovcové masy, která při postupu oceánem ve formě ker roztává v Atlantiku.

Tání starého ledu v Arktidě:
 

Dalším negativním faktorem je také změna mořských proudů a větrů, které rotovaly s arktickým ledovcem po směru hodinových ručiček tak, že se silnější, starší led udržoval uprostřed a mohl s postupem času dále sílit. V průběhu zkoumaného období vědci odhalili sílící proud kopírující pobřeží Grónska, který s sebou do atlantických vod stahoval stále více starého ledu, čímž fakticky oslaboval zmrzlé jádro plovoucího ledovce.

V minulosti se tyto ztráty v letním období vynahrazovaly novým ledem, který díky proudu přežil dostatečně dlouho na to, aby se stal základním pilířem ledovce. Dnes jsou ale úbytky tak rychlé, že se příroda nedokáže z tání vzpamatovat a ledová masa tak nenávratně ztrácí objem odlivem ker do teplejších vod. Z Baufortova moře u pobřeží Aljašky, kde ledovec dříve tuhnul a mohutněl, je dnes pohřebiště velkých ker, které se při rotaci ledovce odtrhnou a plují směrem na jih.

V důsledku těchto klimatických změn je tak dnešní arktický led oproti tomu z roku 1984 podstatně tenčí a mladší, což nepřeje jeho vyhlídkám na přežití následujících období tání. Nový led je totiž křehčí, drolivější a není tak pospolitý, jako jeho léty prověřená varianta. Je tedy možné, že Severní pól během několika dalších let nebude místem, u kterého se budou dobrodruzi fotit se psím spřežením v zádech, ale spíše budou pózovat na chladné lodní palubě na bezbřehé mořské hladině.

Témata:

Doporučujeme

Jak dosáhnout největších úspor za energie?

E.ON Rádce vám rád poradí, jak na to.