Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Když umírání přírody ničí lidskou psychiku

Jako děti jste se možná rozplakali nad mrtvou včelkou nebo ptáčkem vypadlým z hnízda. Dnes už vás to nechá ledově chladnými a možná se i divíte, že to může někoho trápit. Může, a to způsobem, který devastuje naši psychiku. Seznamte se s environmentálním žalem, který postihuje čím dál víc lidí.


Žal je, když…

 „Události týkající se počasí spojené s globální změnou klimatu se vážou na zvyšující se výskyt depresí, úzkostí a před- a posttraumatické stresové syndromy. Roste počet lidí, kteří jsou závislí na alkoholu a drogách, kteří trpí sebevražednými myšlenkami. Zvyšuje se počet pokusů o sebevraždu i dokončených sebevražd,“ píše se v reportu Lancet Countdown 2018 vydaném v Kanadě třemi zdravotními organizacemi.

Environementální žal

„Výzkum v Kanadě dokládá, že se vyvíjí pojmy jako ‚solastalgia‘, což znamená cítit stesk po domově, zatímco jsme stále doma, ekologický žal a ekologická úzkost,“ pokračuje zpráva. Ačkoli prozatím environmentální žal není lékařskou diagnózou, Světová zdravotnická organizace už označila globální změnu klimatu za nejzávažnější hrozbu tohoto století.

Teorie bylo dost, jak ale mohou takové prožitky vypadat mimo papír? Své o tom ví Zdeňka Voštová, první česká terapeutka, která se environmentálním žalem začala zabývat díky své vlastní zkušenosti. „Nejčastěji mohou lidé prožívat smutek, strach, úzkost, bolest, vinu, vztek, lítost, beznaděj, bezvýchodnost i ztrátu smyslu. Pocity jsou spojené se zánikem přírodního prostředí či jeho znečištěním, s vymíráním druhů, přeměnou známých projevů ročního období a dalšími změnami, které přináší globální klimatická krize,“ vysvětluje terapeutka, která svou zkušenost přenesla do psychoterapie a ke které nyní dochází řada klientů.

Environementální žal
 

To vše se dá demonstrovat na případu paní Šárky: „Pocházím z Vysočiny, z malé vesnice kousek od lesa. Odmalička mám víc než kladný vztah k přírodě. Když si rodiče pořídili kozí farmu, uvědomovala jsem si čím dál víc, jak je všechno spojené a provázané. Teď vidím, jak některé věci přestávají fungovat – v zimě nenasněží, takže není dost vody v půdě, stromy nemají sílu vykvést a ubývá hmyzu… Zdá se, že celý organismus Země kolabuje,“ vypráví a od příčin se dostane ke svým pocitům: „Připadám si hrozně bezmocná. Zažívám úzkostné stavy a mám noční můry spojené se strachem o přírodu.“

Neděláme z komára velblouda?

Možná se teď sami sebe ptáte, jestli nejsou takové pocity přehnané anebo zda nejsou spíš projevem našich vlastních psychických problémů? Terapeutka Zdeňka Voštová se nad podobnou otázkou sama zamýšlí: „Západní společnost se zaměřuje na jedince, jeho osobní štěstí a blahobyt. Stejně tak psychologové často věří tomu, že za každým naším trápením je výhradně to, co si nosíme uvnitř. Zároveň však nemůžeme popírat, že ve světě probíhají změny, které mají reálný dopad na náš život, a tedy i na naši psychiku. Řada lidí vnímá své propojení s přírodním světem, a když tento svět neprospívá, dolehne na ně smutek či strach. Uvědomují si naši závislost na čistotě a dostupnosti vody nebo vzduchu,“ vysvětluje terapeutka.

Environementální žal

Spoustu lidí napadne, jestli environmentální žal není jen taková módní záležitost. „Když jsem studovala literaturu, našla jsem prastaré materiály, ve kterých lidé ve starém Římě nebo starověku oplakávali zánik přírody nebo pokácené stromy a lesy. A abychom se vrátili k moderní společnosti, nedávno jsem četla časopis Nature z roku 1992. Bioložka Phyllis Windleová v něm popisovala, že číst si o stavu přírodního světa je pro ni jako číst si lékařskou zprávu o postupu rakoviny v těle její matky.“

I když se environmentální žal přirozeně týká ekologických aktivistů, biologů a dalších informovaných lidí, postižená skupina je daleko větší. Hluboké prožitky ztráty pociťují i lidé, kteří nemají žádné hlubší vzdělání, které by s biologií nebo environmentalistikou souviselo. Často se jedná o starší lidi, kteří zažili dobu, kdy krajina i klima vypadaly jinak.

Protože žal souvisí s globální klimatickou změnou a povědomí o něm není až tak vysoké, těžko se dá říct, ve kterých částech světa lidi nejčastěji sužuje. Vyšší koncentrace postižených bývá v oblastech, které zažily zásadní přírodní katastrofu (tornáda, povodně). A například v Americe a Kanadě často postihuje potomky původních obyvatel, kteří musí drastické proměně životního prostředí příhlíže a jejichž kultura je na přírodě z velké části stavěná.  

Environementální žal

Zdá se, že se člověku lépe chápe zármutek spojený se ztrátou člověka než ten, který se pojí s vymřením biologického druhu. Ale proč by to vlastně mělo být tak rozdílné? Dle psychologů, kteří se tímto fenoménem zabývají, zažíváme z pohledu lidské psychiky naprosto unikátní situaci. Vše, co lidé dříve prožívali a co se odehrávalo, ať už to byly sebevětší hrůzy (jejichž váhu samozřejmě nelze zlehčovat), vždy existovala vyhlídka na to, že bude lépe. V případě globálních environmentálních problémů však bolest a zármutek nikdy nekončí. Jedna katastrofa pomine, a jen co se trochu vzpamatujeme, přijde další a další. Živočichové, kteří vymřou, zkrátka zůstanou mrtví navždy.

Jak z kola ven

Nabízí se tedy otázka, zda není potlačení pocitů či jejich ignorace tím nejlepším řešením. Své k tomu říká Zdeňka Voštová: „Myslím si, že potlačování těchto pocitů by mohlo vést například k depresím či psychosomatickým problémům. Proto považuji za důležité své prožitky dobře zpracovat a integrovat.“

Environementální žal

Někdy můžeme pozorovat, že nezpracované emoce se promítají do způsobu, jakým daným člověk o tématu mluví. Týká se to i environmentálních aktivistů. Když takový člověk nemá své prožitky pod kontrolou, snadno se mu může stát, že frustraci přenáší skrz svou práci na lidi. V dobré víře probudit ve společnosti zájem a touhu po změně ale naopak může zapříčinit odpor vůči danému tématu. „Když jsou lidé hodně vyděšení, mají spíš chuť strkat hlavu do písku a předstírat, že problém neexistuje. Popření problému je obranný mechanismus,“ doplňuje Zdeňka Voštová.


Kdyby na vás sedl environmentální žal…

  • Pojmenujte své pocity.
  • Zapracujte na emoční inteligenci. Nabízí se meditační techniky, jóga, mindfulness a v neposlední řadě také psychoterapie.
  • Otevřete mysl i dobrým scénářům. Klimatická krize se může vyvinout v katastrofu. Anebo vše dopadne dobře.
  • Podílejte se na řešení problému. Někdo se může nadchnout pro domácí kompostování, jiný přestane jezdit autem, další založí spolek environmentálního vzdělávání dětí. Je to na vás.

Pokud nevěnujeme environmentálnímu žalu potřebnou pozornost a nezačneme pocity vnímat jako problém, se kterým je nutné pracovat, mohou se přehoupnout v závažnější problémy: úzkosti, deprese i sebevražedné myšlenky.

Co dělat, když na někoho takového natrefíte ve svém okolí? „Pokud máte chuť pomoci, naslouchejte a zkuste nepopírat pocity, které blízká osoba cítí. Nemusíte to vnímat stejně, ale berte to vážně, jinak by si váš blízký mohl připadat nepochopený a mít pocit, že jeho starosti bagatelizujete,“ vzkazuje Zdeňka Voštová a dodává: „V případě, že jsou pocity intenzivní nebo narušují běžné fungování, pak své blízké podpoříte vyhledáním dobrého terapeuta, pokud o to daný člověk bude mít zájem. U závažnějších obtíží, například myšlenek na sebevraždu, doporučuji psychiatra či krizové centrum.“ 

button clanku