Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Jak se Česko postupně připojilo do elektrické zásuvky

Zpětně se může zdát, že zavedení elektrické energie do obce muselo být přelomem v její historii, přesně ve smyslu textu z písně Elektrický valčík, kde Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem zpřítomňovali ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud. Bylo to tak? A jak se českou krajinou vůbec začala šířit elektřina?


Skutečnost byla zpravidla podstatně šedivější a neodpovídala slavnostní atmosféře krojovaných družin a alegorických vozů, o nichž se v písni zpívá. Spíše má pravdu znalec dějin severočeské elektrifikace František Cvrk, když konstatuje: „O tom, že problematika zavádění elektřiny zůstávala okrajovou záležitostí také pro naše předchůdce, svědčí i to, že odpověď na otázku o datu zavedení elektřiny v té které obci nenacházíme často ani v příslušných obecních kronikách. Ty se buď spokojují s lakonickým konstatováním, že elektrický proud byl v obci zaveden tehdy a tehdy, ale často v nich nenajdeme ani tuto zmínku.“

Emil Kolben

České země díky několika odvážlivcům nijak nezaostávaly za ostatním světem. Kdo by neznal jména jako Emil Kolben nebo František Křižík. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zde začaly objevovat první experimenty s osvětlením budov. Již k roku 1878 nalezneme první podniky osvětlené elektrickým proudem (textilní továrna v Moravské Třebové).

Ve stejném roce začal Křižík pracovat na osvětlení pro plzeňskou papírnu rodiny Ludvíka Pietteho. Elektrického světla se brzy dočkaly i první divadelní budovy, jako dnešní Mahenovo divadlo v Brně (1882) a pražské Národní divadlo (1883). V devadesátých letech začaly jako houby po dešti vznikat rozličné lokální elektrárny.

První elektrické problémy

Elektrifikace se pochopitelně potýkala s řadou problémů a vznikaly kolem ní četné konflikty motivované rozdílnými hospodářskými zájmy. Zprvu nebylo jasné, zda bude patřit budoucnost stejnosměrnému nebo střídavému proudu.

Elektrifikace - box

Odborná i podnikatelská sféra se v této otázce rozštěpila, doma i ve světě. Jak uvádí Ivan Jakubec, Křižík dlouho preferoval stejnosměrný proud, zatímco Kolben sázel na střídavý. Obzvláštní nemilosrdnost získal tento konflikt v USA, kde se vžil v hospodářské historii pojem „válka proudů“, v níž proti sobě stály mohutné konkurenční korporace: na jedné straně Edisonova společnost prosazující stejnosměrný proud, proti ní George Westinghouse se střídavým proudem.  

Elektrifikace

Střídavý proud byl jistě lidskému organismu nebezpečnější, avšak jeho jednoznačná výhoda spočívala v tom, že oproti stejnosměrnému proudu jej bylo možné bez větších ztrát dopravovat na větší vzdálenosti. Jiný typ konfliktů vznikal v okamžiku, kdy např. obec investovala do plynárny a nyní se jejím představitelům nechtělo investovat po pár letech veřejné prostředky kvůli osvětlení zase do elektrárny.

Sever proti jihu aneb jak se rozvíjela infrastruktura

Mocný impuls další elektrifikace v Evropě znamenala první světová válka. Ačkoli z důvodu všeobecného nedostatku zastavila či alespoň opozdila řadu projektů, přesvědčila na druhé straně i největší skeptiky o tom, že elektrický proud skýtá mnoho výhod. Jakkoli už před válkou existovaly spolehlivé výpočty, jak svícení petrolejem vychází dvakrát dráž, problémy s obstaráním svíček nebo petroleje v podmínkách válečné bídy byly dostatečným argumentem pro podporu nových cest.

Zásadním problémem ovšem byla nákladnost budování rozvodných sítí. Proto se také rozvoj zásobování elektrickou energií vyvíjel značně nerovnoměrně. V oblastech s vyšší urbanizací a industrializací bylo pro soukromé společnosti výhodné investovat do budování velkých elektráren a rozvodných sítí. Tento kontrast je dobře vidět na příkladu srovnání vývoje elektrifikace severních a jižních Čech.

Elektrifikace

V severních Čechách již po roce 1910 začali působit velcí komerční hráči, jako berlínské Bergmannwerke s pobočkou v Podmoklech, na jejíž činnost posléze navázaly Severočeské elektrárny (NEW). Právě v takovýchto ekonomicky silných lokalitách se mohlo vyplatit investovat do budování mohutných podniků, jako byla elektrárna v Trmicích uvedená do provozu v roce 1916. Jejím prostřednictvím se podařilo během meziválečného období v podstatě monopolizovat dodávky elektřiny v celých severních Čechách, od Liberce až po Most.

Elektrifikace - box

Naopak řídce osídlené oblasti s malou a rozptýlenou průmyslovou základnou, jako byly jižní Čechy, si na rozšíření elektrické energie musely počkat delší dobu. Bez vstupu veřejných investic do této oblasti by nevyhnutelně pokračovala i nadále ekonomická zaostalost regionu a odliv obyvatelstva do rozvinutějších oblastí. Ostatně, právě toto byla jedna z hlavních motivací československé vlády v roce 1919, aby aktivně zasáhla do tržní samoregulace.

Elektrifikace - box

Vedle toho si tvůrci zákona dobře uvědomovali, že v poválečné uhelné krizi by nebylo od věci začít se zajímat o vodní zdroje, jež se dosud využívaly pro výrobu elektřiny jen minimálně. I zde problém spočíval v investičních nákladech s nejistou návratností. Velká vodní díla, která by nezávisela na výkyvech průtoku vody v korytech řek v různých ročních obdobích, byla ekonomicky velmi náročná. A malé elektrárny na řekách zase často byly nerentabilní.

Elektřinu chtěl každý. Krize nekrize

Vytvoření jednotné sítě byl běh na dlouhou trať a za meziválečné období se jej nepodařilo ani zdaleka uběhnout. Přesto na sebe úspěchy celostátní koordinace výroby elektrické energie nenechaly dlouho čekat. Během první dekády po vyhlášení zákona vzrůstala výroba elektřiny meziročně o 10 %. A tento růstový trend nezastavila – na první pohled paradoxně – ani velká hospodářská krize třicátých let.

Přesto však hůře dostupné oblasti se elektrifikovaly. V již zmíněných jižních Čechách zůstávalo na počátku třicátých let stále téměř 70 % obcí nezelektrizováno. Navzdory tomu, že zákon jednoznačně preferoval výstavbu vodních elektráren, jejich podíl zůstával stále relativně nízký. V roce 1928 z nich pocházelo jen 7–9 % energie a ani v další dekádě jejich podíl významněji nevzrostl.

Elektrifikace

Uvedený zákon ve druhé polovině dvacátých let ještě doplnil další předpis, který měl podpořit právě elektrifikaci odlehlejších oblastí. Byl to zákon č. 139/1926 Sb. o finanční podpoře elektrisace venkova. Na předpisu byl zřetelný rukopis agrární strany, jež měla zájem na podpoře svého elektorátu, aby zemědělská výroba mohla být snadněji modernizována technologiemi založenými na elektromotorech.

O popularitě podpory výstavby z veřejných prostředků svědčí nejlépe skutečnost, že hned v příštích letech poptávka citelně převyšovala nabídku. A protože byla elektrifikace i odlehlých oblastí považována za prioritu, deficit se nevyhnutelně zvyšoval. Zároveň s tím se zpožďovaly platby, což zvyšovalo problémy obcí se sankcemi za opožděné placení. S ohledem na rostoucí rozpočtové problémy státu v důsledku krize třicátých let však razantnější reforma nebyla možná.

Šedý průměr těsně před druhou válkou

Uvedeným těžkostem navzdory, elektrifikace probíhala i v krizové dekádě třicátých let. Problémem Československa zůstávala, tak jako v řadě jiných oblastí, výrazná regionální nevyrovnanost. Slovensko a Podkarpatská Rus výrazně zaostávaly v míře elektrifikace za Čechami a zvláště za zemí Moravskoslezskou, která díky přítomnosti velkých těžebních a metalurgických závodů byla zásobena elektřinou ještě o něco lépe.

Elektrifikace
V mezinárodním srovnání však úroveň elektrifikace ve třicátých letech vyznívala relativně uspokojivě, alespoň v případě západní části Československa. Historik Zdeněk Kárník v tomto směru uvádí: „České země se v roce 1937 přiblížily ve spotřebě na 1 obyvatele Francii, zaostávaly však za Velkou Británií, Německem a též Rakouskem. Pokud jde o výrobu na hlavu, pak se Československo pohybovalo asi v polovině evropské tabulky.“

Elektřina se tehdy již stávala běžnou součástí života lidí nejen ve městech, nýbrž i na vsích. O růstu jejího významu vypovídá nenápadné číslo: zatímco v roce 1930 elektrárenství představovalo jen dvouprocentní podíl, do roku 1937 vzrostlo na 2,9 %. „Byla to mnohem větší změna, než by se na první pohled mohlo zdát,“ dodává Kárník výstižně. Vždyť v době, kdy se Československo rozpadalo pod náporem hitlerovského Německa, bylo v Čechách napojeno na elektřinu 88 % obyvatel a na Moravě dokonce ještě o tři procenta více. A kdy se podařilo eletrifikovat celé Československo? Po více než 20 letech v roce 1960, kdy byla dokončena přípojka v obci Zlatá Baňa na Prešovsku.

button clanku