Klimatické změny v Česku: dobře už bylo

Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že klimatické změny nejsou v naší historii ničím neobvyklým a že se s nimi společnost dokázala časem celkem srovnat. Platí to ale i pro klimatické veletoče, které právě prožíváme? 

Doby, kdy domy mohly vykouknout nad zem

Právě klimatická přízeň umožnila rychlý rozvoj evropské civilizace. Průměrná teplota se v průběhu 10. až 13. století zvýšila podle některých modelů až o 0,5 °C oproti normálu. To na první pohled není moc, ale ve skutečnosti se jednalo o velmi významnou změnu. Klima se stalo také mírně sušším, prodloužilo se vegetační období a počet dní se sněhovou pokrývkou se snížil. To se pozitivně podepsalo na rozmachu zemědělství a v konečném důsledku i na dynamické populační explozi. Obyvatelé už nemuseli žít v polozahloubených domech, které sloužily k ochraně před nepříznivými klimatickými podmínkami. Na začátku 11. století měly Čechy přibližně 650 000 obyvatel. Na přelomu 14. a 15. století, kdy středověká populace dosáhla svého maxima, zde žily už téměř 3 miliony lidí. 

Dny se sněhovou pokrývkou v Česku.

Proměnila se také krajina − částečně kvůli klimatu, do značné míry i kvůli rostoucí potřebě další půdy. Změnily se rovněž zdroje stavebního materiálu a energie, tím hlavním se ve středověku stalo dřevo. Jeho role ve středověké Evropě byla tak významná, že někteří historici nazývají toto období „dobou dřevěnou“. Původní osídlení zahrnující přibližně 10 % území současného Česka kopírovalo oblasti s nejvýhodnějšími klimatickými podmínkami a s úrodnými černozeměmi v centrálních a severozápadních Čechách. Na Moravě pak hlavně v oblasti úvalů. Zbytek území pokrývaly špatně prostupné lesy. Největší vynález středověku – pluh obracející půdu – pak umožnil obdělávat i méně úrodné a těžší půdy středních nadmořských výšek. Souvislé osídlení na konci 14. století zahrnovalo většinu našeho území a původní lesy zůstaly v oblasti pohraničních pohoří.

Chladný novověk

Raný novověk přinesl výrazné změny jak s ohledem na klima a na něj vázané přizpůsobení společnosti, tak i s ohledem na zdroje energií. Stejně jako v případě středověkého klimatického ideálu, ani v tomto případě nešlo o celosvětový trend. Obecně se dá říct, že od 14. století některá území zaznamenávají ochlazení, které přerušilo jen krátké teplé období na přelomu 16. a 17. století. Od 17. století se projevila snížená aktivita Slunce provázená malým množstvím pozorovaných slunečních skvrn, jak nás o tom informují například dobové kroniky. Dopad byl tak rázný, že období od 17. až do druhé poloviny 18. století označujeme jako vrchol tzv. malé doby ledové.


Teplotní rekordy na českém území:
·      Nejvyšší naměřená teplota: 40,4 °C (20. 8. 2012, Dobřichovice)
·      Nejnižší naměřená teplota: -42,2 °C (11. 2. 1929, Litvínovice)
·      Nejvyšší průměrný roční úhrn srážek: 1 705 mm (Jizerské hory)
·      Nejnižší průměrný roční úhrn srážek: 410 mm (Žatec)
·      Nejsilnější náraz větru: 216 km/h (19. 1. 2007, Sněžka)

Nastalo období výrazně chladnější a vlhčí, což se odrazilo také v architektuře nebo ve struktuře pěstovaných plodin, např. došlo k redukci ploch pro pěstování vinné révy. Nejen vzrůstající těžba nerostných surovin (hlavně rud kovů), ale i rozvíjející se sklářství zapříčinily obrovskou poptávku po tehdy nejpopulárnějším zdroji energie – dřevěném uhlí. S ohledem na požadavky kutnohorských stříbrných dolů zmizelo zalesnění z rozsáhlé oblasti východních Krkonoš a Orlických hor. Podobná situace nastala v průběhu 16. století i v oblasti Krušných hor, kde řada horních lokalit, například Jáchymov, zažívala nebývalý rozmach. Období uzavírají deštivé roky ze začátku 70. let 18. století, kdy značná neúroda způsobila hladomor, který si v Čechách vyžádal na 300 000 obětí.  

Vyšší potřeba, vyšší spotřeba

Dá se říct, že po dlouhé období trvající až do 18. století odrážely klimatické podmínky energetickou potřebu a spotřebu společnosti. Tato situace se zásadně mění v 19. století, kdy průmyslová odvětví a doprava zvyšují energetickou spotřebu natolik, že se stává klíčovým faktorem ovlivňujícím klima. I když emise skleníkových plynů v počátcích průmyslové revoluce ještě nedosahovaly kritických hodnot, považujeme toto období spíše za ticho před bouří. Nové způsoby výroby úzce souvisely s rozvojem dopravy, populační růstem a celospolečenským očekáváním blahobytu.

Evropské emise CO2 od roku 1751.

 To se naplno projevilo ve 20. století. Produkce skleníkových plynů rostla spalováním fosilních paliv (nejprve uhlím, později ropnými produkty v průmyslu), při výrobě elektrické energie, v automobilové dopravě, ale i kvůli zvýšenému požadavku na teplo v domácnostech. Svůj podíl na klimatické změně mělo i zefektivnění zemědělství a změny využití půdy, které ovlivňují produkci dalších skleníkových plynů. Roční celosvětové emise CO2 se v průběhu 20. století zvýšily přibližně z 2 na 25 miliard tun, na čemž měla největší podíl (v roce 2000 téměř 50%) výroba elektřiny a tepla. Dle mezinárodního panelu pro klimatickou změnu je pak koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře o 40 % vyšší než v období před průmyslovou revolucí a koncentrace všech hlavních skleníkových plynů je při porovnání se záznamy z ledovcových jader nejvyšší za posledních 800 tisíc let.

V průběhu 20. století se globální teplota zvýšila přibližně o půl stupně Celsia. Pokud evropské středověké klima mohlo být přibližně o půl stupně vyšší než v předcházejícím období, podle současných výzkumů bylo stále ještě o pár desetin stupně chladnější, než jaké zažíváme po roce 1970. Dnešní klimatická změna se ale ukazuje v čím dál extrémnějším počasí. V Česku teď například čelíme situaci, kdy roční srážkové úhrny mohou být relativně stálé, avšak významně se mění jejich rozložení v průběhu roku.

Za vším hledej člověka

První dlouhodobá a přesná měření, která poukázala na možnou spojitost mezi antropogenními emisemi skleníkových plynů a klimatickou změnou, zaznamenáváme až od druhé poloviny 20. století. Právě tam najdeme počátek zvýšené, ale ne absolutní politické vůle přijmout opatření, která by koncentraci skleníkových plynů v atmosféře pomohla snížit. Mluvíme především o volbě šetrnějších technologií v průmyslu a navazujících odvětvích. Svou uhlíkovou stopu ale zanechávají i velké IT společnosti, kvůli provozu enormně rozsáhlých výpočetních středisek. Další postupy směřují ke snížení osobní spotřeby a zahrnují faktické regulace (nároky na izolace budov, označení výrobků dle spotřeby apod.) nebo aktivity, které mají změnit postoj veřejnosti s ohledem na její životní standard. 

Člověk v dešti.

Často zapomínáme, že četné a mnohdy nenáviděné regulace nakonec přispěly k vývoji inovativních řešení, která nejen snižují produkci skleníkových plynů, ale mají přínos i pro samotné lidi. Čeká nás tedy světlá budoucnost? Nejspíš ne. Klimatické scénáře sice naznačují, jak by různá opatření ovlivnila klima v následujících desetiletích. Jenže energetická náročnost mnohých odvětví nedovolí zásadně změnit jejich fungování. Mnohé státy se navíc takovým změnám brání, neboť by omezily jejich ekonomickou konkurenceschopnost.

Proč by se některé země měly vzdát ekonomického rozvoje, který jiné státy zažily za bezstarostného spalování fosilních paliv v posledních 150 letech? Možná právě proto, že významná redukce v produkci skleníkových plynů může mít dostatečný efekt. Skleníkové plyny totiž v atmosféře setrvávají poměrně dlouho, a tak by například i v případě úplného zákazu spotřeby fosilních paliv nárůst globálních teplot v dalších letech pokračoval. Jednoduše, snaha se cení, ale někdy pouze snaha nestačí. Zatímco mnozí politici pochvalně mluví o výsledcích nedávné pařížské klimatické konference z roku 2015, podle mnohých odborníků jsme se dočkali pouze kompromisu. Ten na změnu ale stačit nebude.

 

doc. Pavel Raška, Ph.D., Přírodovědecká fakulta, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Mgr. Vilém Zábranský, Ph.D., Filozofická fakulta, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Témata:

Doporučujeme

Další
Zahrádkářské kolonie: vzdor městům a supermarketům