Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Příroda umí hlásit každý průšvih. Vidíte to?

Když se budete na procházce pořádně dívat kolem sebe, kromě obvyklého výhledu vás do očí praští i varovné úkazy – to, jak příroda pláče nad lidskými činy. My jsme takový krátký, depresivní výlet absolvovali s fykology, resp. ekotoxikology Eliškou a Blahoslavem Maršálkovými.


Když si příroda bere svoje zpátky

Abyste viděli přírodu plakat, nemusíte si psát několikadenní itinerář. S manžely Maršálkovými jsme si dali sraz v Průhonickém parku, který na první pohled vypadá krásně a zdravě. Jenže stačí ujít pár desítek kroků a profesor Maršálek zbystří. Úplně nevím, co zamýšlí, přece jen stojíme před obyčejnou oprýskanou zdí. Tu uvidí každý, ale spíše si řekne, že by se měla nechat omítnout. Ve skutečnosti se ale díváme na první přírodní „vzlyk“.

„Málokdo chápe mechanismy, proč se omítka odlupuje. Není to složité – přijde nějaká bakterie, řasa nebo sinice a začne docházet k depolymerizaci – v podstatě vyžírání potravy ve formě vápníku. Tomu říkáme biokoroze. Nezáleží na tom, jestli se bavíme o dřevu, betonu nebo maltě,“ promlouvá profesor Maršálek.  

Obouchaná stěna

Mnohdy tyto organismy se nespokojí jen s „krustou“ na povrchu, když příroda dostane hlad, hoduje ve velkém. Jaký to může mít dopad třeba na stavby? „Řeknete si, co taková přehradní nádrž? Vždyť to je klidně 50 nebo 60 metrů betonu. Ale zábradlí ve vnitřních chodbách máte zasekané třeba 20 nebo 30 centimetrů hluboko. A kvůli biokorozi, chybějícímu vápníku ve struktuře, pak zábradlí celkem snadno vytrhnete,“ pokračuje ve výkladu vedoucí oddělení Experimentální fykologie a ekotoxikologie Botanického ústavu AV ČR.

Co nám tím příroda chce říct, ptám se skoro až naivně. „Když se podíváte na strom porostlý mechem, neprorůstá dovnitř, protože se ty dva organismy respektují. K betonu ale respekt nemají, příroda si zkrátka bere to, co je její a ukazuje, že stavba, ať už zeď nebo nádrž, nemá v jejím systému co dělat.“

Proč se díváme špatně a kde se berou deštníčky na keřích

Během několika málo minut pochopím, že zastavovat budeme takřka na každém kroku. Stačí pohled na jednu nebo druhou stranu a vždy uvidíte, že vám něco příroda chce říct. Proč jí ale nerozumíme? Od mala nás učí, že když něco nevím, tak se zeptám. A právě to „od mala“ je kámen úrazu.

„Děti jsou bedliví pozorovatelé. Jsou zvyklé se bez ostychu ptát, na rozdíl od dospělých. Děcko se zeptá: ‚Co je to tady za deštníček?‘ A je to naprosto platná otázka,“ ukazuje profesor Maršálek na keř, jehož část, i dospělýma očima, opravdu připomíná deštník.

Deštníček.

Vysvětlení je neméně zajímavé – po dlouhém období sucha někdo jednorázově rostlinu zalil. V tu chvíli se keř přirozeně soustředí na to, aby dal sílu do nejperspektivnější a nejodolnější části. Úkaz je to zvláštní, ale málokdo pátrá po jeho vzniku. Kromě dětí. To naprosto přesně ukazuje, jak dospělí spoustu faktorů přehlíží. Zvedá se vítr a my pokračujeme hledat další indikátory. Keř s deštníkem se postupně vlévá do panoramatu zámeckého parku, až nakonec zcela nenápadně splyne s okolní zelení.

Nemusíme se ale upínat jen na zrak. „Teď na začátku března se už proměňují zpěvy ptáků. Příroda je obrovský zdroj informací pro všechny smysly. Stačí ji jen pečlivě sledovat a poslouchat.“

Sinice jako první organismus na světě

„Kdybychom tady stáli na přelomu května a června, viděl byste odtud uhynulé ryby kvůli nedostatku vzduchu ve vodě. Ten by jim totiž sebraly sinice,“ ukazuje doktorka Maršálková z terasy na zámecký rybník, který se rozlévá pod námi. I když jsou oba mí průvodci neskutečně milí a trpěliví, trochu se projevují moje hříchy z mládí, mezi které mimo jiné patří i trojky a čtyřky z biologie. I proto si musím pomáhat skoro až dětinskými přirovnáními.

Sinice

„Takže sinice na vodních plochách jsou takový symptom, jako když má člověk chřipku doprovázenou teplotou,“ vyloudím ze sebe nesměle. „Chceme-li dlouhodobě zredukovat množení sinic, musíme ruku v ruce s tím snížit znečištění vod,“ upřesňuje mou pochybnou tezi profesor Maršálek, vítěz ceny Česká hlava. A že o tom něco ví – během svého života vyhrál boj se sinicemi na vodních plochách snad na všech kontinentech světa kromě Antarktidy. Ta podle mě ale chybí ve výčtu jen proto, že ji zatím nenavštívil.

Ekotoxikologie
Obor, který studuje působení škodlivých látek na ekosystém

Fykologie
Věda o řasách a sinicích

Tedy ve zkratce, až se půjdete o prázdninách koupat a natrefíte na rybník se sinicemi, rozum vám řekne, ať tam nelezete. Protože kdo by se v tom chtěl koupat. A je to správně, ovšem ne kvůli odporné zelené vrstvě planktonu, nýbrž proto, že v čisté vodě by se sinice neuživily. Na rozdíl od člověka mají slzy přírody zelenou barvu a schopnost fotosyntézy. Bohužel, co se znečištění vody týče, uvidíme během procházky ještě horší věci…

Voda v lidském podání? Tak trochu otrava…

Zámecký rybník

„Kde je voda, tam je život. My si ale vody vůbec nevážíme, hodně se to promítá třeba v zemědělství. Nikdy v historii jsme v podzemních i povrchových vodách neměli pesticidy. Až do teď. Průšvih je v tom, že zásadně ovlivňují nervový, imunitní a konečně i reprodukční systém. Jsou to závažné informace podložené mnoha výzkumy, ale všechny to nechává chladnými,“ tak trochu se přidává k pláči přírody profesor Maršálek po cestě k autu.

Proč se vlastně tolik bavíme o vodě? Částečně proto, že je to opravdový průšvih, z části pak proto, že na začátku března je voda opravdu nejčitelnější indikátor. „Ale v následujících týdnech toho bude vidět čím dál více,“ odpovídá mi profesor Maršálek na otázku, jestli jsme si pro procházku vybrali to nejnudnější období, zatímco se přesouváme k prameni Dobřejovického potoka.

I když si jedeme prohlédnout průšvih pramenící přímo v památce chráněné institucí UNESCO, dává nám jako lidstvu profesor Maršálek naději. „Dříve to bylo strašlivě páchnoucí místo,“ vypráví, když přejíždíme jeden z mnoha mostků přes průhonický Botič. „Taky se o lumpech říkávalo, že mají svědomí čisté jako voda v Botiči. Kdysi přímo do potoka tekly přepady septiků. Naštěstí to vyřešila kanalizace.“ Že ale lidský vývoj znamená pro vodu jen dobro, vzápětí rozporuje doktorka Maršálková pár větami ze zadního sedadla: „Před třiceti lety tady byly louky, dnes tu vidíte zpevněné, asfaltové plochy, takže se voda nevsakuje plošně, ale veškerou špínu stahuje bodově směrem do potoků.“   

Kůrovcové intermezzo

Kůrovec

Řeč se stočí i na mediálně a společensky omílané téma kůrovce, když míjíme místo, kde vloni pokáceli přes 500 napadených stromů. „Proč si lidi myslí, že je kůrovec především horská záležitost?“ ptám se skoro až šeptem. Odměnou je mi stereo smích od obou mých průvodců. „Protože si lidi taky myslí, že smrky rostou jen na horách.“ To by asi chtělo vysvětlení.

Smrk je tzv. rovná, rychle rostoucí dřevina. Proto se všude rozšířil – dřevařský průmysl ho zbožňuje. Nicméně oblíbený neznamená správný. „Stejně jako lidská společnost, i přírodní společenství potřebuje nějakou pluralitu. Listnaté stromy shazují listí a vytváří tak humus, jehličnaté zase chrání společenství před větrem a zimou. Má to nějaký přirozený smysl.“

Kůrovec napadá pouze oslabené stromy. Čím takový strom dostane na frak? Například suchem, ke kterému člověk přispívá přesměrováváním vodních toků. Dlouhodobé sucho má likvidační následky, protože kořeny smrku ztepilého sahají do hloubky necelého metru. Nedostanou se tak k podzemní vodě a strom začne zasychat. Smrky ale dokáže zdecimovat i zmíněné používání herbicidů.

Vytěžené lesy kvůli kůrovci.

Kůrovec je tedy opět pláč přírody, který si jako lidstvo bereme na triko. A jak ho poznáte? Strom odspodu zasychá a rezne, následně se v něm objeví „chodbičky“ ne nepodobné červotoči. Kůru napadeného stromu lze velmi snadno „odcvrnknout“ pryč.

Hajzlpapír, fekálie, metan. Okem viditelné

Dobřejovický potok vypadá jako větší strouha, kterou najdete v každém druhém parku. Klene se nad ním ale z čista jasna drobná stavba. „Poradím vám dobrou hru pro děti na procházku. Nechte je hledat odtok z čistírny odpadních vod. Tu poznáte, je to přesně takový baráček, který se zjeví z ničeho nic,“ dostávám od profesora Maršálka tip, jak zabavit dorost na výletech.

Břeh i dno potoka pokrývá světle šedý povlak. Jedná se o vlákna z fekálií a zbytků toaletního papíru. To značí, že tamější čistírna odpadních vod nefunguje tak, jak by měla. Aby toho nebylo málo, v potoku se místy hromadí i pěna. Dá se z toho něco usoudit? „Když se podíváte proti slunci a pěna má odlesky podobně jako jar, jedná se stoprocentně o znečištění odpadní vodou. Nicméně pěnu tvoří i rozkládající se listí, ta má ale barvu spíše do žluta.“

Znečištění.

Soustředím se tak usilovně na „analýzu pěny“, až po jednom neopatrném kroku zahučím nohou až po koleno pod zem. „Tam nechoďte, to je celý bahno,“ varuje mě (nutno dodat, že trochu pozdě) profesor Maršálek a žene se za mnou s asi tak metrovou větví. Nechce mě ani vyprostit, ani umlátit, nýbrž ukázat zajímavou věc.

„Tohle je černé anaerobní bahno. Taková hmota značí, že do vody proudí septik,“ vypráví, zatímco větev boří do vysoké tmavé masy. V tu chvíli se na povrch linou velké bubliny. A stejně velký puch. „V tom bahně fungují metanogenní procesy. To poznáte přesně tak, že do něj dloubnete a ten metan se uvolní.“ Jsem v tu chvíli především rád, že jsem do bahna dloubl nohou jen decentně...

Indikátory nemusí být nechutné

Během okopávání zaschlého septického bahna z bot mi dochází, že jsem se vlastně nezeptal, jestli k nám umí mluvit příroda i skrze běžnou vegetaci. „Jasně, existují celkem zřetelné příklady bioindikace,“ dostává se mi zřetelné odpovědi od profesora Maršálka.

„Umí to třeba skrze nitrofilní rostliny. Když máte vysokou koncentraci kopřiv, je víc než pravděpodobné, že se v okolí nadužívají dusíkatá hnojiva. Nebo rákosí – když je ho hodně, procházíte územím, které je bohaté na vodu. Ve chvíli, kdy ji nevidíte, vyčtete možná z mapy, že tam kdysi býval rybníček. Nebo taky dost možná šlápnete do močůvky.“

Měření fosforu

Mezitím se odněkud vrací doktorka Maršálková se zkumavkou zdánlivě čisté vody z Dobřejovického potoka. Kvůli špatně fungující čističce kvalitu vody manželé pravidelně testují na množství fosforu, jehož hladina v toku několikanásobně převyšuje povolené množství. „Po revoluci kvalita vod soustavně stoupala, asi tak do roku 2010. Od té doby s ní opět bojujeme,“ popisuje měření profesor Maršálek. Jeho žena ho doplňuje: „Znečištění se ale proměnilo. Dříve jsme ve vodě nacházeli například těžké kovy, dnes je znečištění dílem používaných pesticidů, farmak a mikroplastů.“

Příroda pláče. Máme plakat také?

Během cesty zpět k autu se ptám, jestli jsme na tom tedy opravdu tak bledě. „Evropa je na tom v podstatě dobře. Já ale hodně jezdím do Afriky – Namibie, Ghany, Burkiny Faso, kde drogistické společnosti prodávají výrobky plné tenzidů a aromat, které jsou u nás zakázané. Tragédie je v tom, že tam nefungují čističky a lidé ty látky konzumují v podstatě napřímo,“ popisuje své zkušenosti z rovníkové Afriky profesor Maršálek.

Manželé Maršálkovi

Tak to vidíte, stačí jen být dobrý pozorovatel a příroda vám, i jako úplnému amatérovi, o sobě všechno poví. Koukejte se pozorně kolem sebe, určitě se vám to vyplatí. Já se toho budu držet taky, nejen kvůli nějaké společenské odpovědnosti. Ale i kvůli tomu, abych si zase nemusel čistit boty a kalhoty od bahna, které vytvořili lidi.


Indikátory, kterých si můžete všimnout:

  • Za rozpraskané zdi nemůže primárně mráz, ale organismy, které narušují jejich strukturu
  • Sinice na vodní ploše značí, že je voda znečištěná
  • Všímejte si pěny a povlaků ve vodě, které ukazují na fekální znečištění
  • Zapáchající černé bahno ve vodních tocích poukazuje na stejný problém
  • Stromy napadené kůrovcem jsou slabé kusy. To ovlivňuje přísun vody a pesticidy.
  • Kopřivy milují dusík. Proto často rostou na místech, kde se dusík nadužívá k hnojení.
button clanku