RETRO: Když člověk dokázal zkrotit elektřinu a přenášet ji kilometry daleko

Elektřina je dnes samozřejmostí, je všude k dostání a brzy nejspíš bude pohánět i většinu našich aut. Jak se ale dostane z elektrárny daleko od měst až do zásuvky u vás doma? Je to díky vedení a infrastruktuře, která elektřinu přenáší na velké vzdálenosti. Vedle městské, převážně podzemní sítě jsou pro vedení proudu typickým způsobem především stožáry vysokého napětí, které jsou nedílnou součástí malebné venkovské krajiny. Jak se ale mohutné stoupy dostávaly na místo určení, aby mohly po dlouhá léta dodávat proud i do těch nejodlehlejších oblastí?

Tvář moderní energetiky a jejího splynutí s infrastrukturou je vyústěním složité cesty, která začala na konci 19. století samotným krocením elektřiny a jejím využitím v průmyslu, dlouho předtím, než mohla rozsvítit první žárovky v domácnostech. Ještě, než se proudící energie dostala do kabelů vysoko nad našimi hlavami, používaly se k jejímu přenosu telodynamické, pneumatické nebo hydraulické techniky ve formě pohybujícího se kabelu nebo potrubí natlakovaného vzduchem či vodou. Tyto způsoby byly později pochopitelně vyměněny za levnější a praktičtější řešení, ale samotná výstavba těchto systémů před začátkem 20. století dokládá, jak významnou komoditou elektřina byla.

 

 

Právě přenos vyrobené energie byl pro rozsáhlou elektrifikaci největší překážkou. Elektrárny se tak stavěly v bezprostřední blízkosti místa spotřeby, aby byly ztráty způsobené přenosem co možná nejmenší. Tento problém byl vyřešen až v 80. letech 19. století, kdy se místo stejnosměrného proudu začal pomocí přelomového vynálezu transformátoru převádět proud střídavý a místo dvoufázového systému se osvědčil ten třífázový. To mělo za následek skokový nárůst výkonu přenosové sítě, a elektrárny se tak mohly pozvolna odsunout z center velkých měst, kde jich již nebylo bezprostředně potřeba. K tomu také přispělo zákonné opatření vlády nově vzniklého Československa, která dokázala tlačit elektrárenské společnosti k rapidnímu rozvoji sítě.

sloupy
Instalace izolátorů bez pomoci strojů vyžadovala mnoho silných mužů. (zdroj: Fox Photos/Getty Images)

 

Stožáry vysokého napětí jsou vynálezem 20. století a jedním ze symbolů moderní energetiky. V jejich počátcích ale vypadaly docela jinak než dnes. Původní stožáry připomínaly ty, jaké můžeme vídat na venkově, kde si síť zachovala svou historickou podobu. Stožáry byly převážně dřevěné a oproti dnešním stožárům se musely vypořádat s mnohem menším napětím. Na samém začátku přenášení trojfázového proudu byl tento střídavý proud transportován pod napětím 2 kV, přičemž napětí se neustále zvyšovalo, protože dělalo přenos na dlouhé vzdálenosti efektivnějším. Pro srovnání, moderní energetické sítě nejčastěji přenášejí energii o napětí 110–220 kV.

Hlavní funkcí stožárů je ochrana obyvatelstva před nebezpečím vyplývajícím z blízkosti tak silného toku proudu. Za tímto účelem je kolem vedení vysokého napětí zřízeno ochranné pásmo, které se zvětšuje úměrně vyššímu napětí ve vedení. Aby se předešlo výpadkům nebo pádu vedení, jsou stožáry konstruovány k vysoké odolnosti vůči přírodním živlům, stejně jako jsou chráněny před úderem blesku uzemňovacím kabelem umístěným v jejich špici.

Více fotografií z toho, jak v minulosti probíhala stavba stožárů vysokého napětí, můžete najít v následující galerii:

Témata:

Doporučujeme

Jak dosáhnout největších úspor za energie?

E.ON Rádce vám rád poradí, jak na to.