RETRO: Vyhynutí tasmánského tygra

Lidská historie je plná chyb a omylů, které šly ruku v ruce s technickým vývojem a pokrokem. Smutným příkladem těchto negativních dopadů lidského působení na přírodu je i vyhubení zvířecích druhů, jako byl vakovlk tasmánský.

Vakovlk tasmánský, kterého možná můžete znát pod označením tasmánský tygr nebo vlk, byl kunovitou šelmou, která stála vývojově na půl cesty mezi velkými šelmami evropského nebo asijského typu a typicky australskými vačnatci. Díky tomu se vakovlk nejvíce podobal psovi, při bližším pohledu ale muselo být každému jasné, že je tomu jinak.

Vakovlk dosahoval délky těla jen něco málo přes metr, v součtu s dlouhým a štíhlým ocasem ale neměl daleko k metrům dvěma. Byl pokrytý krátkou srstí a typickými tmavými pruhy na zadní části hřbetu, které mu vysloužily přezdívku tygr. Vak, který je poznávacím znakem vačnatců, se schovával na břiše mezi silnýma zadníma nohama, oproti jiným ale vstup pro mláďata směřoval směrem od hlavy. Vakovlk v dospělosti vážil do třiceti kilogramů, přičemž samci byli o něco mohutnější než samice.

jeskyní malba
1) Jeskynní malba vakovlka poblíž Faraway Bay, jejíž stáří se odhaduje na dvacet tisíc let (zdroj: Barry Lewis/Getty Images)

Tasmánští tygři žili v Austrálii, na Nové Guinei a v Tasmánii po tisíce let, což dokládají jeskynní malby původních aboridžinských kmenů. Masožraví predátoři se stravovali výhradně malými klokany, vombaty nebo vačicemi, přičemž po většinu jejich existence zastávali výsadní roli na špici potravinového řetězce, dokud je nezačal vytlačovat všežravý pes dingo spolu s původními kmeny. Anatomie kosterních pozůstatků naznačuje, že vakovlci lovili v malých smečkách vytrvalým stíháním potravy, kterou dříve či později uhnali. Výjimkou není ani vzájemná kooperace a nahánění zvířat na jedince ukryté ve vegetaci.

Druh byl po dlouhou dobu obestřen závojem tajemna, protože zpozorovat vakovlka bylo po příjezdu průzkumníků z Evropy velkou vzácností. První doložené setkání s tasmánským tygrem zaznamenal francouzský biolog Jacques Labillardière v roce 1772. Vakovlci už zhruba od počátku letopočtu paběrkovali na hraně vyhynutí a lov nových, nepůvodních osadníků k jejich nepříliš početnému stavu nijak nepřispěl.

Na konci 19. století utrpěla skomírající populace vakovlků další šrám – začínali se jim přisuzovat noční útoky na ovce, na které farmáři zareagovali palebnou ofenzivou podpořenou finanční odměnou za každý zastřelený kus. Nebyla to ale pouze lidská stopa, která nasměrovala vakovlky k definitivnímu vyhynutí. Vedle infekčního onemocnění se na zkáze druhu nepřímo podílelo i vyhynutí dalších původních druhů, které byly pro tasmánské tygry hlavním zdrojem potravy.

2
2) Poslední vakovlk na světě Benjamin chovaný až do své smrti v Hobartské zoo (zdroj: John Carnemolla/Getty Images)

Zásah, který chtěl zvrátit osud mizejících šelem, přišel až v roce 1928, kdy se tasmánský výbor pro ochranu původních druhů rozhodl vakovlky chránit. I přes omezení lovu bylo ale setkání s vakovlkem čím dál vzácnější. K poslednímu známému zabití vakovlka ve volné přírodě došlo v roce 1930 zbraní farmáře z města Mawbanna.

Vůbec posledním žijícím jedincem byl vakovlk přezdívaný Benjamin, který byl po odchytu v roce 1933 po následující tři roky chován v zajetí v Hobartské zoo. Sedmého září 1936 zemřel pravděpodobně na následky nedostatečné péče a velkých teplotních výkyvů, a druh tak zanikl. Přesto se čas od času objevují zmínky o tom, že někdo vakovlka v přírodě zahlédl, žádné zpozorování se ale nepotvrdilo. Údajně jediný fotografický důkaz o pokračující existenci vakovlků pořídil v roce 2006 německý turista, z fotky se ale nepodařilo prokázat, že by se skutečně jednalo o tasmánského tygra.

Snaha o obnovení vyhynulého druhu ale pokračuje i v novodobé historii pomocí moderních technologií. Už zkraje nového milénia začalo Australské muzeum v Sydney iniciovat naklonování vakovlka z genetických informací nasbíraných z fosilních pozůstatků vakovlků. Po dílčích úspěších byl projekt v roce 2005 zastaven s konstatováním, že zbytky DNA jsou příliš poničené na to, aby se dal genový kód restaurovat. Hlavní zastánce Mike Archer ale v projektu nadále pokračoval a ve spolupráci s několika světovými univerzitami se dále snaží druh vakovlků navrátit k životu.

3
3) Výrazné pruhy na hřbetu byly nejpatrnější u mladších kusů, stárnutím bledly (zdroj: Topical Press Agency/Getty Images)

4
4) Ocas vakovlků se svou délkou a anatomií nejvíce podobal ocasům klokaním (zdroj: Paul Popper/Popperfoto/Getty Images)

5
5) Anatomická příbuznost k vačnatcům se projevovala i tím, že vakovlci dokázali poměrně dlouho stát vzpřímeně na zadních nohách (zdroj: Popperfoto/Getty Images)

6
6) Vidět dva tasmánské tygry zároveň bylo s postupem času čím dál vzácnější (zdroj: Universal History Archive/Getty Images)

Témata:

Doporučujeme

Jak dosáhnout největších úspor za energie?

E.ON Rádce vám rád poradí, jak na to.