Zákulisí jaderné energetiky okem unikátní dokumentární série

I přesto, že se v dnešní době jaderná energetika stává častým terčem kritiky, v mnoha částech světa zastává stále nezastupitelnou roli ve výrobě elektřiny. Všeobecná skepse vůči budoucnosti této technologie ale v některých zemích zpomaluje nebo již úplně zastavila rozvoj potřebné infrastruktury a vývoje. Například v sousedním Německu se od jaderné energetiky v příštích několika letech s největší pravděpodobností docela upustí.

V Kanadě je ale situace značně odlišná, jak ukazuje unikátní dokumentární série z dílny redakce Motherboard, která nezaujatým pohledem 360° kamery nahlédla do provozu jaderných elektráren, životů lidí v jejich sousedství i do palčivých otázek spojených s ukládáním jaderného odpadu.

Světová energetika stojí i přes velký rozmach obnovitelných zdrojů v posledních letech stále na spalování fosilních paliv, která jsou základním kamenem konstantně vzrůstající poptávky. Kanada má se svými devatenácti reaktory o kombinované kapacitě 13,5 gigawattů a pokrytí téměř 17 procent celostátní poptávky navrch oproti světovému průměru, občané žijící v okolí elektráren a řada bezpečnostních expertů tímto faktem nijak nadšeni nejsou.

Všechny elektrárny se s jednou jedinou výjimkou nachází na území provincie Ontario, což řada tamních obyvatel vnímá jako přílišné riziko. Odpůrci jaderné energetiky mají stále před očima ničivé následky havárie elektrárny v japonské Fukušimě a obávají se, že může obdobná situace nastat i na březích ontarijského jezera, které je domovem celé řady vodních živočichů a zdrojem pitné vody pro široké okolí. K úniku radioaktivní vody do jezera již sice došlo v roce 2009, velikost a následky havárie byly ale nesrovnatelně menší oproti nechvalně proslulým následkům tsunami, které poškodilo chlazení reaktoru na ostrově Honšú.

I proto se tvůrci krátkého dokumentárního cyklu rozhodli rozkrýt problematiku pomocí kamer s 360stupňovým snímáním, které divákům přináší neviděný vhled do útrob elektráren, a odhalují tak místa, do kterých má veřejnost již více než patnáct let vstup zakázán. Interaktivní rozhraní navíc divákům umožňuje volný „pohyb“ v nasnímaném prostoru tak, že při každém shlédnutí mohou narazit na něco nového, co jim předtím uniklo. S pomocí VR headsetu si zážitek můžete obohatit o třetí prostorovou dimenzi a plně se ponořit do zákulisí jaderné energetiky. Bourání mýtů o jádru se dá jen stěží zpracovat objektivněji, když se každý uživatel může stát svým vlastním režisérem, jehož oku nic neunikne.

Pro účely tohoto projektu byl autorům povolen přístup do elektráren Darlington a Pickering, které i po více než třiceti letech od svého spuštění tvoří páteř tamní rozvodné sítě. Před několika lety se navíc reaktory dočkaly modernizace, díky které by měly být plně provozuschopné minimálně do roku 2024, respektive do roku 2026.

Přesluhující reaktory mohou sice někomu přidělávat vrásky na čele, pro mnoho místních se ale soužití s elektrárnami pobytem v jejich bezprostřední blízkosti stalo každodenním chlebem. Cragovi jsou jedni z posledních farmářů, kteří v blízkosti elektrárny Darlington dodnes žijí a za několik desetiletí života na rodinné usedlosti na sobě neshledávají žádné následky dlouhodobé expozice zanedbatelnému množství radiace.

Jedním z nejpatrnějších úskalí provozu jaderné elektrárny, které představuje konstantní nebezpečí i při výhledu do daleké budoucnosti, je nakládání s vysoce radioaktivním využitým palivem. Jak je dobře známo, radioaktivní odpad z elektráren je zdrojem radioaktivity i po stovky tisíc let od jeho vyjmutí z reaktoru a otázka jeho likvidace a skladování je velkou Achillovou patou jinak relativně efektivního způsobu výroby elektřiny. Hromadící se odpad se skladuje v hermeticky uzavřených kapslích, které pojmou na 70 tun radioaktivního materiálu. Takové řešení je ale pouze dočasné, protože objemné kontejnery nejsou navrženy tak, aby odolávaly okolním vlivům a živlům po mnoho tisíc let. Dlouhodobé řešení je proto celosvětovým problémem číslo jedna.

Jako ideální řešení se proto jeví uskladnění hluboko pod zemským povrchem na místech, kde může odpad nerušeně odpočívat stranou veškerých nebezpečí, která jeho dočasná úschova představuje. V Ontariu se v současnosti uvažuje o výstavbě depozitáře více než šest set metrů pod zemí, který by se měl stát konečným místem odpočinku vyčerpaného paliva. S kapacitou několika tisíc kapslí by měl sklad vzniknout v dutině mezi vrstvami nepropustného podloží tak, aby jeho obsah nemohl kontaminovat zdroje podzemní vody ani okolní půdu.

Podzemní uložiště představuje příslib bezpečnějšího skladování paliva, trvanlivějšího než jakákoliv jiná forma nakládání s odpadem. Vybudování rozměrného podzemního prostoru ale vyžaduje velmi vysokou investici, nemluvě o technické náročnosti takové výstavby. Oproti všeobecnému názoru jsou ale zastánci uložiště přesvědčeni, že právě skladování odpadu na povrchu skýtá největší nebezpečí a potenciálně ničivý vliv na okolní formy života. Zabezpečení samotných reaktorů totiž pokročilo natolik, že se dají zcela vypnout v řádu sekund a závada či narušení integrity reaktoru jsou proto velmi nepravděpodobné.

Místní i aktivisté na obou stranách ale nacházejí společnou řeč jen velmi obtížně. I přes množství pozitivních dopadů především na životní prostředí se skeptičtější obyvatelé nedokážou přenést přes nesmírné riziko, jaké využívání jaderné energie přináší. Konec konců, historie jim v tomto případě dává za pravdu a sebebezpečnější reaktor bude už asi navždy vzbuzovat určitou míru nejistoty podpořenou myšlenkami zvažujícími „coby, kdyby“. I přesto ale jaderná energetika z břehů ontarijského jezera v blízké budoucnosti neustoupí a nadále bude probouzet vášně mezi oběma zatvrzelými tábory názorového spektra.

O problematice kanadské jaderné energetiky, která je v mnoha ohledech přenositelná i na rozpravu v našich zeměpisných šířkách, se můžete dozvědět více v přiložené dokumentární sérii.

Témata:

Doporučujeme

Další
NASA vyvíjí systém, který dokáže předpovídat příchod a chování povodňových vln