Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Poprvé v elektromobilu

Elektromobily jsou u nás zatím trochu jako rys ostrovid. Prý tu jsou a množí se, ale vidíte je maximálně v řízeném chovu pražské zoo anebo v Karlíně. Běžný řidič o nich slyšel jenom to nejhorší – nikam nedojedou, dobít je trvá hodiny a jsou tak pomalé, že jejich řízení je vlastně nuda. Myslel jsem si to taky. Dokud jsem se do dvou neposadil.


Aby bylo zkraje jasno. Jsem řidič víkendový, neřkuli sváteční, protože dělám v Praze a do práce dojedu bez problému tramvají. Autem tak na výlety, roadtripy za hranice rodné hroudy anebo když tchýně potřebuje přestěhovat těžkotonážní fíkus z bodu A do bodu B.

Takže když mě jednoho sychravého středečního rána prozřetelnost zavála na konferenci Den čisté mobility u Humpolce, cloumala mnou zvědavost nemalá až prostřední. Součástí byla totiž i předváděčka elektromobilů, CNG aut, hybridů a bůhvíčeho dalšího. Po obsáhnutí vozoparku mlsným okem labužníka, jsem si řekl: Maloměšťáku, drž se při zemi!

A zaplul do BMW i3.

Snad mě přilákala maska připomínající přerostlého bobra, snad to byl fakt, že u vozu krom asistenta nikdo nebyl. Má jediná obava pramenila z toho, že auto zmíněného hlodavce velikostí příliš nepřesahuje. Dojem kabelky, do níž se nemůže vejít nic, rozložitějšího řidiče nevyjímaje, však rázem zmizel.

V elektromobilu_1

Pod přístrojovou desku by se bez obtíží ukryl člověk, hlavně proto, že středová konzole téměř chybí. Po marném hledání řadicí páky, ruční brzdy nebo rádia a taky po úvaze, zda ekologie vozu nedosáhla náhodou úrovně Flinstoneových a auto není třeba do chodu uvést rozběhem, padl můj zrak na volant. Tam jsem šaltpáku, pravda, nehledal.

V automatu už jsem dvakrát za život seděl, takže jsem při startu instinktivně stál na brzdě, abych neztratil kontrolu nad autem už při rozjezdu, ale nebylo to potřeba. Bez plynu se vůz ani nehnul a jakmile jsem se mezi ostatními řidiči prosmýkl na nedalekou vozovku, podruhé překvapil.

Má sto sedmdesát koní, ozval se asistent ze zadního sedadla.

To už jsem letěl.

Mít dráhu nebo volnou silnici, zrychlení z nuly na sto, které zvládne tenhle drobek lehce přes 7 sekund, bych s chutí prověřil. V provozu to šlo omezeně, ale i tak bylo řízení všechno, jenom ne nuda. Navzdory mokré vozovce a občasným přeprškám seděl bavoráček jako klíště.

Odlišností od běžného spalovacího motoru bych našel hned několik. Jednak zvuk, který jsem slyšel a který připomínal turbínu, vychází z reproduktorů. Jednak má vůz více módů jízdy, které upravují jízdní vlastnosti, a já jel momentálně na ten nejsvižnější neboli „sport“. Kromě něj byl ve hře ještě jeden normální, jeden úsporný a jeden superúsporný, oba poslední omezující rychlost jízdy a uzpůsobené jak většímu dojezdu, tak i zpětnému dobíjení, které naskakuje, když auto jede na volnoběh. Aby energie zbůhdarma nelétala z okna. Na budících, které jsou komplet digitální, se pozná modrou linkou kopírující „otáčkoměr“.

V elektromobilu_2

Řekl jsem si, že si Teslu nechám na konec, a usedl do rodinně se tvářícího Hyundai Kona Electric. Zatímco bavorák vypadal zevnitř trochu jako kosmická loď nebo vozítko z hipsterské mutace Jamese Bonda, korejské SUV bylo domácké, byť trochu přerostlé.

Středová konzole byla na své místě. Řadicí páka ne.

Mé skřípání zubů zaslechl nový instruktor a nasměroval mě ke čtyřem přepínačům, sice u pravačky, ale od pohledu ke stahování oken. Tím se řadilo.

Vzal jsem za volant a nahmátl zespodu jakousi plácačku. A z druhé strany další. Instruktor evidentně nepochopil mou ironicky míněnou otázku, zda jde o přední a zadní brzdu, protože se šibalsky usmál a řekl, že v podstatě ano.

Vyjeli jsem do provozu. Již seznámený s tím, jak se věci mají, přelétl jsem znalecky módy jízdy, ohrnul nos nad normálem a úsporou a přepnul automaticky na sport. Nemýlil jsem se. Robustním rozměrům navzdory vystřelil i Hyundai jako zapálený šíp a byl jen o maličko línější než jeho bavorský protějšek.

V elektromobilu_3

Ukázalo se, že instruktor o plácačkách nelhal. Nešlo sice o brzdy na jednotlivé nápravy, s nimiž by se dala provádět akrobacie po vzoru nacistické motorky, které Indiana Jones vrazil do výpletu kola klacek, nýbrž o ovladače zpětného dobíjení baterie. Po jejím zvýšení a sundání nohy z plynu začalo i Hyundai poslušně brzdit až do úplného zastavení. Trochu cviku a z pedálu by se stal pouze nouzový prostředek.

Po mé otázce, jestli ta videohra nechce jezdit úplně sama, mi instruktor ukázal funkci kontroly jízdy ve vlastním pruhu, která dovede v případě přejíždění čáry sama zabočit. Že by člověk jenom klikl na dotykové obrazovce na cíl, dal si kafíčko a nohy nahoru, to ale úplně není. Volant jsem strhl, ale řidič v protijedoucím Ducatu mi úsměv neoplatil.

Jestli jsem ještě váhal, druhá jízda mě přesvědčila – elektromobil má budoucnost, a dokonce velkou. Jestli bych si ho pořídil? Kdyby šla cena dolů a počet dobíjecích stanic nahoru – proč ne.

Jestli se ptáte na Teslu Model S, i v ní jsem se projel. Nakonec.

V elektromobilu_infobox

BMW i3 je futuristické jako ze špionského blockbusteru. Hyundai Kona Electric je rodinný vůz, co se řídí jako PlayStation. Tesla je ale opravdová budoucnost. Stačí se do ní jenom posadit a ty čtyři miliony, co stojí, jsou vidět všude kolem.

Obyčejný a skromný řidič jako já by se ale spokojil i s bavorákem.

Další články