Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Jak se žije anticyklistce s elektrokolem

Nejsem cyklistka a mám z kola fobii. O to větší výzva pro mě byla elektrokolo na pár dní otestovat.


Jako řidička tramvaje v Praze často bojuji s automobilovým provozem v Praze. Do úzkých ulic naší stověžaté matky měst se prostě už auta nevejdou. Díky shonu navíc vzniká řada kolizních situací a to je nepříjemné jak v tramvaji, tak v autě. Po Praze teda volím především MHD, chůzi nebo carsharing. Elektrokolo byla ale zajímavá varianta, tak proč ji nezkusit?

První pocit? Hrůza a fascinace zároveň

Do Kobylis jsem přijela autem, bylo tropické vedro a byla jsem ráda za vítr ve vlasech. V prodejně jsem byla jak v Jiříkově vidění. S elektrokolem jsem do tohoto okamžiku neměla nic společného. Akorát jsem věděla, že něco takového existuje.

Pan prodavač se na mě perfektně připravil. Kolo uzpůsobené dle mojí výšky a výrazné žluté barvy se možná tvářilo, že na pár dní budeme spolu nejlepší kamarádi. Ale na mě pomalu sedala panika, vzpomínky na rozbitá kolena, nehezké držkopády a kolo do osmičky.

Elektrokolo box

Dostala jsem školení, jak baterii kola zapnout, jak zapnout a vypnout ovládání, kde se co nabíjí a s potěšením jsem zjistila, že je to snazší než zprovoznit notebook. V duchu jsem na váhy mého strachu z jízdy na kole přidala plusové body.

Když jsem si kolo odvážela z prodejny ven, dostala jsem otázku, zda si kolo odvezu autem. I když mě to lákalo, poklepala jsem si na čelo a dělala statečnou, že „samozřejmě dojedu do Vršovic na tom kole.“ V duchu jsem si zase vynadala, když jsem si vzpomněla na terén Kobylis do Vršovic po tramvaji a silnicích.

První šlápnutí

O mých prvních testovacích metrech na elektrokole věděly celé Kobylisy. Jekot a citoslovce „Úúúáááá“ mě provázely po malinkém parčíku. Manžel se mi smál do chvíle, kdy jsem se ho zeptala „Co teď?“ Odpověděl mi, že mám jet přece domů a on sedne na MHD. Můj nesouhlas byl asi viditelný hned na první pohled. Nemůže mě přeci nechat samotnou na nějakém kopečku, se zapůjčeným kolem, které má cenu asi jako ojeté auto!

Elektrokolo.

Vyndala jsem z kapsy telefon a nainstalovala aplikaci na bikesharingové společnosti. Kolo pro manžela si prostě půjčíme. Nejbližší ale stálo u Libeňského zámečku. Jak se tam dostat. Já se na tom kole sama poprvé bála. Dva se na něj nevejdeme. A do tramvaje v úseku z kopce nemůže…

Nakonec můj nebojácný muž vzal kolo a já sjela k zámečku tramvají. Tam jsme odemkli kolo a můj manžel, který kolo vlastní a pravidelně na něm s přáteli jezdí, si půjčil kolo s jednoduchou přehazovačkou. A vedl mě cestou, kterou vymyslel, abych netrpěla. Vyrazil přede mnou, kdybych měla jakýkoliv problém, měla jsem hulákat a vydávat svá oblíbená citoslovce. Jeli jsme po rovině, tak měl víceméně klid. Já mezitím zkoumala funkce, které pro mě byly úplnou novinkou – hydraulické brzdy, přehazovačka… A docela jsem se divila, kudy mě vede.

V novém světě

Příjemným šokem pro mne bylo, kolik se v Praze nachází cyklostezek a kudy vedou. Podél potoka, stíny, pořádek, vlastní vymezený pruh. Dokonce i lidé byli hrozně ukáznění a cyklisté zdravili. Projížděla jsem najednou úplně jiným světem. Divila jsem se, kde jsou ti uspěchaní a nerudní lidé, kteří umí jen nadávat a dělá jim problém usmát se.

Pozorovala jsem ty, které jsem míjela, přemýšlela, kam asi jedou. Sportovec v cyklistickém oblečení a helmou aerodynamického tvaru byl jasný, mladá dívka s květinou v předním košíčku a letních šatech, kluk s batohem a sluchátkem, pár se psem… Typy lidí se střídaly a cesta ubíhala, ani jsem nevěděla jak.

elektrokolo

Nohy mě ale bolely. Potichu jsem začínala skuhrat, ale věděla jsem, kde je chyba. Nemám žádnou fyzičku a sport v mém životě vyloženě chybí. A taky chyběla voda. Teploty sahaly dost přes 30 stupňů. Na jedné stezce v oblasti Hloubětína jsme našli pěkné a milé odpočinkové místo. Stačila chvíle na odpočinutí nohou a jeli jsme dál, potkali jsme první výkopové práce a zase jsem žasla, jak i pro cyklisty je vše krásně a viditelně značené, jako objízdné trasy, směr a ukazatele kilometrů.

Díky manželovým znalostem se nám podařilo objet Jarov a Žižkov, části Prahy ležící na kopci, které znám pouze po kolejích. Zalesněné, zelené plochy pod těmito kopci jsem neznala. To nejhorší měli před sebou, a sice stoupání do Malešic, kde i manžel začal pomalu vypouštět dušičku. Ale pro mě to byla výzva, využila jsem energii z baterky, která mi pomáhala šlapací úsilí zmenšit, a manžela jsem s úsměvem předjela. Ozvalo se jen: „Heeeej!“. Tak jsem na něj počkala nahoře na kopci.

Kdybych měla normální kolo s přehazovačkou, leží někde dole pod kopcem zlámané vzteky vejpůl a já se chladím s pivem v ruce na jedné ze zahradních restaurací. Já ale překonala sama sebe. Vyjela jsem kopec na elektrokole. Malý krůček pro lidstvo, obrovský pro mě. Na kopci jsem si oddychla a koupila si půllitru vody.

tram1

Doma jsme museli vymyslet, kde kolo ubytujeme. Do čtvrtého patra bez výtahu jsme ho táhnout nemohli. Manželovo kolo sice máme v bytě, ale to váží o dost méně. Šup sním tedy do sklepa. Jištěný i pojištěný je, řetěz mám taky a zloděj si s ním bez baterky, kterou jsem z kola odejmula, moc neužije.

Do bytu jsem si tedy nesla jen baterii a nabíječku. Sedla jsem si a zkoukla chytrou aplikaci, kterou jsem si zapnula pro chlubení na sociálních sítí a… Přesně 14 kilometrů zrovna na chlubení nebylo. Já si i tak svůj výkon v telefonu uložila a jsem na něj hrdá.

Elektrokolo jako opravdový dopravní prostředek

Další den mě čekala cesta do práce. Pracuji ve vozovně Střešovice, v muzeu MHD. Jela jsem sama, takže na podobné zkratky, jako byla ta předchozí den, jsem mohla zapomenout. Vydala jsem se tedy po trase tramvaje číslo 7, Nuselským údolím až na nábřeží. Vyrazila jsem po silnici, ale bála jsem se bezohlednosti aut vůči cyklistům.

Elektrokolo.

Zbytečně. Mnoho aut, řekla bych že i 14 z 15, si ode mě drželo předepsaný odstup a já si připadala v bezpečí. Jela jsem si po značení, usmívala se na lidi a na kolegy v kolem projíždějících tramvajích. Bylo mi krásně, ten pocit, že dělám něco pro sebe, že nejsem v tramvaji se zpocenými lidmi, že nesmrdím nikde s autem, ten byl prostě lahodný…

Cesta náplavkou byla taky báječná, mnoho cyklistů mě zdravilo, všichni byli fajn. Dostala jsem se až k Mánesu, kde náplavka končí a musela do oněch úzkých ulic, o kterých jsem se zmiňovala na začátku. Auta i tramvaje v jednom pruhu, do toho pruh pro cyklisty značen mezi kolejemi. Zase pomalu naskakovala panika. „Co když zapadnu do žlábku? Co když tam někdo na mě bude troubit? Co když potkám kolegu, který do mě narazí?“ Zase zbytečný strach. Nejsem jediná cácorka, která tam kdy jela na kole, je tam přeci cyklotrasa! Dokonce jsem u Karlova mostu pustila před sebe popeláře, kteří mi ještě vděčně mávali.

Elektrokolo.

Dojela jsem na Malostranskou a stála pod kopcem, na který jsem se musela dostat. Přiznávám se, jsem srab a ani to nezkusila. Mávla jsem si na tramvaj, kolega tramvaják mi dal znamení, že mohu nastoupit, a na kopec jsem se vyvezla v moderní nízkopodlažní tramvaji. I s těžkým elektrokolem nebyl problém nastoupit dovnitř.

V práci pak staré tramvaje pozdravil snad nejmodernější prvek, který se v tu danou chvíli ve vozovně nacházel. I kolegové řidiči i pracovníci depa můj stroj obcházeli se zvědavostí. Chodila jsem po dvoře jak páv, který přijel přes půl Prahy na kole.

Elektrokolo box

Po tom, co mi skončila směna, jsem se vydala zpět domů. To už jsem se cítila samozřejmě jako ostřílená matadorka, která přeci na kole jezdí každý den. Jediný kopec jsem vyjela jako nic a doma jsem byla stejně rychle jako tramvají. Byl to úspěch a krásné zjištění zároveň. Kolo jsem opět vrátila do sklepa, odklepla si za ten den 35 km a zjistila, že baterie na elektrokole se ani nehnula. Vzala jsem si ji tedy do bytu, aby vyčkala na další jízdu.

Když už jsme se sžili…

Poslední den mě čekala jízda do Střešovic a focení na Letné a směna na lince 23. Opět výzva vše zvládnout na kole. Letná je kousek, neměl by to být problém. Kdybych si bývala nesedřela patu, tak by vlastně problém nebyl nic z toho.

Elektrokolo.

Šup dolů ze Střešovic na Letnou, odtamtud k Mánesovu mostu, poté několikrát objet křižovatku. Odfotili jsme vše potřebné a opět zpátky na kopec do Střešovic. A co myslíte, vyšlápla jsem ho? Opět ne. Začala mě štípat sedřená pata. Kopec jsem vyjela v tramvaji, v místě pro kočárek. Situace se opakovala jako minule, odjet směnu a na kole zase domů. Moje hrátky a zkoumání elektrokola ale následující den končily.

Nechtělo se mi ho pouštět

Na poslední cestě jsem se spíše jen popovezla. Rozhodla jsem se, že z Vršovic do Kobylis pojedu s kolem MHD a otestuju, jak to jde. Prostudovala jsem si, co v metru smím a nesmím, a vyrazila ze Strašnické metrem. Je to úplně v pohodě, snad jen eskalátory jsou trochu ošemetné. Dá se využít i výtah pro kočárky. Do schodů bych ale těžké elektrokolo tahat nechtěla…

Elektrokolo.

Jak jsem si tak v metru stála, dávala pozor abych někoho nezranila, neušpinila, vzpomínala jsem na cyklostezku po které jsem jela první den. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků na kole jsem měla. Těch pěkných. Slunce, klid a jiný svět.

Čím jsem starší, tím víc bych řekla, že cyklistika je vlastně fajn a měla by se ve městě rozvíjet. Jako lidé potřebujeme pohyb, nesmíme jen sedět na zadku. A výmluvy, že cestovat v Praze na kole je hloupost, že je to samý kopec a všude je moc aut, jsou s elektrokolem opravdu jen výmluvy… Koukněte na mě.


Naše tramvajačka v reportáži testovala elektrokolo LECTRON MONTANA RX 2019. Líbí se vám? Můžete ho vyhrát. Stačí hlasovat v soutěži E.ON Energy Globe.

Další články