Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Praha včerejší, dnešní, environmentální

Praha si za posledních 150 let prošla obrovským vývojem a zdaleka ne všechny změny byly k lepšímu. Podepisují se někdejší rozhodnutí na našem životě ještě dnes? Která spěla k lepšímu prostředí v Praze, která jej ovlivnila negativně? A byly všechny změny vůbec nutné?


Vše se proměňuje, nic nezaniká. Pro pražskou metropoli to platí mnohonásobně.

Hygiena na prvním místě

V návaznosti na zrušení Pražské pevnosti a stržení hradeb přichází i nová koncepce města, plynoucí z vyjádření Spolku architektů a inženýrů v Království českém v roce 1873. Stanovuje, jakým stylem se bude nakládat s odpadem a hospodařenou s pitnou vodou, jak budou vypadat ulice, kanalizace nebo regulace řeky.

Z tohoto vyjádření do značné míry vychází slavná pražská asanace, čili ozdravení městského centra a zbourání starého židovského ghetta Josefov, stejně jako dalších částí Starého a Nového města. Proti asanaci pražských čtvrtí do jisté míry vymezuje i Petr Ryska, zakladatel projektu Praha neznámá:

 „Před asanací se na území Josefova a přilehlých částí Starého Města nacházela obytná oblast s naprosto nevyhovujícími životními a hygienickými podmínkami, kde se dařilo spouště infekčních chorob. Navíc šlo jen těžko jednotlivé stavby modernizovat, neboť tu byl naprostý spletenec vlastnických práv. Domky byly různě nastavovány a přestavovány v labyrintu křivolakých průchodů, uliček, plácků a dvorků.

Praha

Na počátku asanace jistě panoval bohulibý záměr změnit hygienické podmínky k lepšímu, potom ale celý asanační obvod využili spekulanti. Vznikly bloky vysokých činžáků s tísnivými úzkými bloky, využívající parcely do poslední pídě. Rozloha zeleně se dokonce zmenšila, protože byl zmenšen židovský hřbitov.

Z dnešního pohledu se jedná o vandalský čin, který zničil původní historicky rostlou zástavbu města. Kdyby židovské ghetto zůstalo zachováno dodnes, byl by to evropský unikát. Dnes je tato část centra Prahy poměrně mrtvá a tristní. Stačí se podívat na ulice Dušní, Elišky Krásnohorské, Bílkovu či oblast kolem hotelu Praha (zejména zadní trakt) na nábřeží. Jediným zajímavým urbanistickým prvkem je Pařížská třída přinášející do Prahy ‚pařížský bulvár‘, ovšem v omezených rozměrech. Takováto třída však mohla být stejně dobře vybudována například z Revoluční.“

Praha

Architektonický ráz města je jedna věc, musíme si ale uvědomit, že hygienické podmínky zejména ve starém židovském ghettu byly zcela neúnosné. Po zrušení nuceného pobytu židů v ghettu a jejich zrovnoprávnění v roce 1867 se Josefov stal cílem chudiny a kriminálních živlů. Absence kanalizace a kvalitní pitné vody, hromadění odpadů z nejrůznějších dílen a nelegálních jatek – to vše sloužilo jako vynikající podhoubí infekčních chorob. Vřed v samotném jádru města, který bylo nutno vyříznout. Nikoliv citlivě, ale účinně.

Vltava: spoutat a vyčistit

Spolu s asanací pražských čtvrtí se mění i říční tok. Pražské náplavky a vysoká nábřežní zeď vyrůstají coby ochrana před povodněmi a k usnadnění lodní dopravy. Za oběť jim padá osada Podskalí, rozkládající se mezi dnešním Jiráskovým a smíchovským Železničním mostem. Pro obyvatele, kteří se sestávali povětšinou z říčních dělníků, těžících ze dna toku písek, vorařů, dřevařů, nebo ledařů, znamenalo umělé zvýšení říčního břehu konec živnosti. Dnes někdejší čtvrť připomíná jediná stavba – celnice na Výtoni.

Zpevnění říčního břehu se ale také nedalo vyhnout. Časté povodně pustošily přilehlé části města, řeka strhávala mosty a zanechávala po sobě nánosy bahna, naplaveného dřeva a mrtvých hospodářských zvířat. Díky tomu reálně hrozil vznikem epidemií. Z tohoto hlediska se její ujařmení jeví jako naprosto logický krok. Dnes je řeka mimo jiné díky těmto změnám (a vybudování Vltavské kaskády) ve městě schopna bez větších problémů pojmout až desetiletou vodu. Kdyby ke zvednutí břehů nedošlo, mohli by obyvatelé příbřežních čtvrtí brázdit na loďkách pražské ulice při každém silnějším průtoku.

Praha - box

Na přelomu století je vybudován také nový pražský kanalizační systém podle návrhu britského inženýra W. H. Lindleye, který odvádí městské splašky, do té doby ústící do řeky až na 35 místech, do nově otevřené čistírny odpadních vod v Bubenči. Tu v průběhu času doplňují další.

K dalším významným úpravám říčního koryta patří také výstavba plavebních komor, realizované firmou Lanna, a vznik Holešovického přístavu v oblasti Holešovického meandru. Tok je částečně zasypán, napřímen a řečiště je zkráceno o 1100 metrů, což vede ke značnému zvýšení průtokové rychlosti. Z někdejšího Libeňského ostrova se stává poloostrov a populární rekreační oblast v původním korytě se mění ve slepé říční rameno.

Jak jsme se zbavili vody

Změny v metropoli neutuchají ani za První republiky. K bývalému Královskému hlavnímu městu je připojeno celkem 38 okolních obcí a roku 1922 je ustanovena tzv. Velká Praha. Oficiální počet obyvatel metropole zvedá ze 166 na 676 tisíc, s prognózou, že při udržení současného tempa stavebního rozvoje se může do roku 1970 vyšplhat až na 2 miliony. Tomu pochopitelně vstupuje do cesty druhá světová válka a následně socialismus, který si se zvyšujícími se potřebami ubytovacích kapacit poradí po svém.

Právě proto začíná ve druhé polovině 60. let kolem Prahy vyrůstat prstenec sídlišť jako novodobá hradba, vytyčující periferii města (dnes dalece roztříštěnější kvůli sídelní kaši a velkoplošným skladům). Do té doby uniformní výškový profil metropole se stavbami (až na výjimky, jako třeba budova Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově; dnešního Domu odborových svazů) o maximální výšce pěti podlaží končí.

Výstavba inženýrských sítí v místě sídlišť vede často k zásahům do dlouho přítomných vodních těles, mezi které patří návesní rybníky, nádrže nebo koupaliště. Ze zaniklých jmenujme například koupaliště u Hořejšího rybníka v Hloubětíně, nebo již téměř zapomenuté letňanské koupaliště v Prachatické ulici a rybník na Staré návsi. Jiným příkladem je rybník Aloisov na Černém Mostě, který se přestavěl na retenční nádrž a kvůli zatrubnění Bezejmenného potoka se potýká s nedostatkem vody až do své revitalizace v roce 2006.

Praha

Celkem zaniká kvůli sídlištní výstavbě na území Prahy asi 14 rybníků, což je relativně malý počet, navíc vyvážený výstavbou nádrží Džbán, Jiviny a Hostivař. Zásadní je ovšem rozložení v prostoru. Ačkoliv na území Prahy postrádají menší vodní plochy třeba protipovodňovou funkci, zlepšují přirozenou vazbu vody v krajině. Zachytávají srážky, které jinak po betonových plochách končí v kanalizaci, a přispívají k odpařování a snižování teplot, které se jinak na betonových sídlištích šplhají k závratným výškám. I proto v současnosti dochází k jejich postupné obnově (např. rybník ve Hvězdě, Střední rybník v Chabrech, nebo Polifkův rybník) a zakládaní nových.

Praha - box

 „V zastavěném území dochází v průběhu času ke zmizení kratších vodotečí - např. potoka tekoucího ze strání Petřína Vlašskou ulicí, Tržištěm, Prokopskou a Lázeňskou ulicí do Vltavy. Potok Brusnice je z větší části zatrubněn, stejně jako Botič před svým ústím. Nedá se říci, že by došlo k podstatnému úbytku vodních toků. Jen při regulaci Vltavy došlo k odstranění mnoha ostrovů, například Libeňského a Rohanského, a vedlejších říčních ramen. Dochází k zakládání obor jako Stromovka a Hvězda.“

Co bolševik nestihl

Po té první na počátku 20. století se Praha málem dočkala další asanace v 70. a 80. letech. Plán počítal se zbouráním někdejších chudších předměstí z 19. století, konkrétně Žižkova a Libně. Ani v jedné ze čtvrtí se plány na likvidaci pozůstatku „městské buržoazní architektury“ nenaplnily úpplně, protože ozdravné práce přerušila sametová revoluce. Celé bloky historických měšťanských domů však byly strženy a nahrazeny nevzhlednou zástavbou sídlištního typu.

Sídliště samotná zažívají největší boom mezi roky 1971-1980, kdy na našem území vyrůstá zhruba 821 tisíc bytových jednotek. V Praze tvoří sídliště asi 40 % celkového bytového fondu. Ačkoliv původní myšlenka modernistického prostoru a bezpečného živého veřejného prostranství, zdravého prostředí a bydlení v zeleni pro všechny zní bezpochyby dobře, výsledek projektovanou kvalitu postrádal.

Praha - box

Na vině byl jak nedostatek financí, nedostupnost materiálů a špatná koordinace, tak i politický tlak shora, vyžadující neustálé navyšování kapacit. Sídliště tak ve své původní podobě připomínala spíše antiutopickou, chaoticky uspořádanou měsíční krajinu, než ono bydlení v zeleni, v parku, na okraji města s volným přístupem k přírodě. K němu se obtížně a postupně propracovávají až dnes, dlouhodobou snahou svých obyvatel a místních samospráv.

„Zvláště tragické byly úmyslné asanace starých vesnických jader na předměstích - jako např. starých Radlic, starých Holešovic, starých Střešovic, starých Strašnic, starého Břevnova, starého Bubenče, části staré Hostivaře a podobně,“ vzpomíná Petr Ryska.

„K podobným nešťastným asanacím, byť i menšího rozsahu, dochází i v současné době - např. zbourání autentické Fastrovy ulice v Břevnově. Největším problémem dneška je ovšem fasádismus, kdy dochází k vykuchání historických domů a jejich nevhodnému pospojování např. na obří hotely. Z cenných domů, tak zůstává jen slupka fasády. Dalším problémem jsou nevhodné ‚modernizace‘, kdy autenticitu ztrácí celé čtvrti jako Spořilov, kolonie Domov na Žižkově, kde mizí krásné hrázděné štíty nebo vilková kolonie v Motole ve stylu art deco.“

Poučili se Pražané? Snad ano.

Poslední roky ve vývoji města se naštěstí nesou v duchu poměrně pozitivního vývoje a citlivých zásahů. O pražskou přírodu v současnosti pečuje celkem 7 specializovaných projektů. Kromě výše zmíněné Obnovy a revitalizace pražských nádrží jsou to Potoky pro život, které postupně navrací pražským potoků jejich původní ráz, například odstraňováním betonových koryt a obnovou pobřežní vegetace. Nové lesy pro Prahu, v jejichž režii bylo na území metropole nově od roku 2000 zalesněno území o rozloze cca 307 hektarů (lesopark v Letňanech, les Hrnčířské louky nebo les Dívčí Hrady).

 
„Možná se bude jednat o překvapující zjištění, ale expanze města se nekonala a ani dnes nekoná na úkor lesních ploch, spíše polí a zahrad. Lesních ploch naopak po druhé světové válce valem přibylo. Smutným faktem je, že rozšíření zástavby v poslední době probíhá na místě ovocných sadů jako sídliště v Uhříněvsi, Třešňovka v Radotíně či čtvrť rodinných domků U Albrechtova vrchu pod Velkou Ohradou.“

Petr Ryska

Projekt Pražské ovocné sady a aleje se do roku 2017 zasloužil o výsadbu 2 800 ovocných stromů. Pražské stepy a louky znovu využívají zatravněná územé k pastvě ovcí, koz, nebo skotu. Mezi projekty patří i Kvalita vody v pražských potocích a nádržích nebo nejnovější iniciativa, nazvaná Pražské studánky a prameny, která si klade za cíl obnovu těchto jedinečných kulturních památek.

Ačkoliv plánované zahušťování zástavby a rozpínající se sídelní kaše na okrajích města představují problémy, kterým se bude nutné v nejbližší době postavit, přinejmenším o jednotlivé složky pražské přírody je v tuto chvíli postaráno dobře. Zbytek už ukáže čas.

Další články