Naše stránky přizpůsobujeme podle toho, o které služby jste projevili zájem, a také sledujeme využití našich stránek. K těmto účelům používáme cookies a obdobné technologie, včetně cookies třetích stran. Kliknutí na tlačítko „Rozumím“ nebo pokračování v používání našich stránek bez vypnutí těchto funkcí vnímáme jako udělení souhlasu také s využíváním cookies a předáním údajů o vašem chování na webu reklamním a sociálním sítím pro zobrazení cílené reklamy na dalších webech. Tyto funkce můžete vypnout a souhlas odvolat v sekci „Ochrana osobních údajů“.

Rekultivace krajiny: Zahojit, nebo nechat být?

Pamatujete si na projekt České moře? O recesistickém plánu zatopit měsíční krajinu povrchových dolů mezi Kadaní a Teplicemi vodou přivedenou potrubím z Baltu před pár lety mluvil kde kdo. Je trochu s podivem, že skutečným revitalizačním projektům věnujeme pozornost daleko menší. Rozsahem a významem si přitom s Českým mořem v ničem nezadají, a navíc kvůli nim nemusíme z map vymazávat celé Mostecko.


Abychom byli fér: je pravda, že s utlumováním těžby a uzavíráním dolů se téma obnovy průmyslem zasažené krajiny dostává na pořad dne stále častěji. Rekultivace ale není vůbec nic nového. Pokus revitalizovat teplickou krajinu kolem Duchcova se datuje už do roku 1908 a povinnost rekultivovat vytěžené území je zanesena přímo v horním zákoně z roku 1992.

Těžařským společnostem toto nařízení ukládá povinnost vytvářet pro účely péče o krajinu finanční rezervy a odvádět na účet příslušného báňského úřadu až 10 % ceny vytěžených nerostů. Na rozdíl od jiných ekologicky zaměřených oborů tedy rekultivace netrpí nedostatkem financí. Často se ale nedokážeme shodnout, jak a kam prostředky nasměrovat.

Rekultivace_1

Dva pohledy na věc

V odborných článcích se můžete dočíst o rozdělení rekultivace na technickou, zemědělskou, lesnickou či vodohospodářskou, přičemž konkrétních způsobů obnovy krajiny je celá řada. V zásadě ale existují dva pohledy, jak k ní přistupovat.

První přístup předpokládá aktivní zásahy do vytěženého území a jeho cílenou přeměnu na zemědělskou půdu, les, vodní díla a podobné projekty často směřující k využití nové krajiny pro rekreační účely.

Jezero Benedikt

V oblasti kolem Mostu se uhlí těžilo odpradávna. Pod Liščí horou probíhala až do 50. let hlubinná těžba a v roce 1957 zde byl otevřen povrchový důl. Po jeho vytěžení v polovině 60. let začaly spory, jak oblast dále využívat, a diskuze hezky ilustrují, jakým způsobem jsme ještě nedávno ke krajině přistupovali. V debatách se probíraly pouze dvě varianty. Jedna navrhovala důl zatopit, zastánci druhé namítali, že to je škoda, protože obří jáma by se dala užitečně využít jako skladiště městských odpadů. Ani poté, co vyhrála varianta s jezerem, nebylo vyhráno, protože odbyté práce na hrázi a dnu nádrže způsobily prosakování vod do okolního podloží a zaplavování kanalizace. Práce na soustavě propojených nádržích a sportovním areálu byly dokončeny až v roce 1999.

Závodiště v lomech

Na místě bývalých mosteckých dolů nenajdeme jenom jezera. Na rekultivované výsypce dolu Matylda například stojí mostecký autodrom. Na území bývalého dolu Robert II, který byl uzavřen v roce 1987, byl zase o deset let později zahájen provoz dostihového závodiště s tribunou pro čtyřicet tisíc diváků.

Darkovské moře a golf v Lipinách

Rekultivace Ostravsko-karvinských dolů je po obnově vytěžené krajiny v severních Čechách největším projektem u nás. Práce na vodní nádrži v lokalitě dolu Darkov zahrnují skoro 150 hektarů území a jen technická příprava rekultivace zabrala 13 let. Dalších 5 let probíhala rekultivace biologická, výsadba stromů a zatravnění. Obří projekt s náklady kolem 630 milionů byl dokončen až v roce 2015. Bohužel se do prací a rozpočtu nevešla výstavba plánované infrastruktury pro návštěvníky. Přesto se sem chodí koupat lidé z Ostravska i Polska.

O dost lépe, aspoň co se vybavení týče, dopadl projekt obnovy dolu Lipiny v Karviné-Fryštátu. O využití území se dlouho vedly bouřlivé diskuze, několikrát se měnil územní plán a přerušovaly už započaté práce. Původní záměr počítal s rekultivací na ornou půdu, později zde měl vyrůst les a nakonec zvítězil projekt výstavby golfového areálu.

Rekultivace_2

Podkrušnohorská jezera

Největší rekultivační projekt u nás právě probíhá pod Krušnými horami. Do roku 2050 zde má vzniknout soustava vodních nádrží o celkové kapacitě 2,3 mld. m3 vody (což je zhruba 60 % kapacity všech současných vodních nádrží a rybníků v republice). Jen v sokolovských jezerech Medard a Jiří bude více vody než ve všech nádržích vltavské kaskády.

Rekultivace přirozená

V opozici proti technické rekultivaci stojí jiný, stále častěji zmiňovaný názor, který tvrdí, že nejlepší rekultivaci krajiny zajistí přirozené přírodní procesy. Ředitel Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek v rozhovoru pro portál Ekolist.cz uvedl, že bychom o krajině po těžbě neměli ani mluvit jako o „zničené“. Je to prý škodlivé, protože ji pak vnímáme, jako by už byla odepsaná, a máme dojem, že si s ní můžeme dělat cokoli. Ve skutečnosti ale vytěžená krajina skrývá velký potenciál a díky těžební činnosti zde vznikla řada míst, která jsou dnes z biologického hlediska mimořádně cenná.

Na propadlištích vznikly močály a jezera, výsypky hlušiny zase poskytují prostor světlomilným druhům rostlin a v lidem nepřístupné krajině se mohly rozšířit rostlinné a živočišné druhy, které byly z osídlených oblastí dávno vytlačeny. „Pokud necháme krajinu být, bude mít za dvacet let parametry přírodní rezervace. Budou se na ní totiž moct projevit přirozené přírodní procesy, které v dnešní krajině osázené monokulturami takřka neznáme,“ tvrdí Václav Cílek.

Rekultivace_3

V názoru není sám. Řada biologů se zasazuje o ponechání alespoň části vytěžené lokality samovolnému vývoji a omezení zásahů na nutné minimum. V Česku tato metoda zatím příliš velké využití nemá. Například v Německu je ale zákonem stanoveno, že se přirozené obnově musí ponechat aspoň 15 % vytěženého území. Potenciál pro přirozenou obnovu je ale daleko větší.

Někteří odborníci, například biolog Karel Prach z Botanického ústavu AV ČR, zastávají názor, že přirozená rekultivace je vhodná pro všechna vytěžená území. Ze zkušenosti ze všech možných typů těžeben soudí, že přináší z přírodovědného hlediska lepší výsledky než jakákoli technická rekultivace.

Rekultivace_infobox

Odborné názory dokazují i příklady z praxe. Zatímco na řízeně rekultivované krajině se zpravidla sázejí uniformní porosty, opouštěné kamenolomy a pískovny ponechané samovolnému zarůstání vykazují velkou biodiverzitu a roste na nich řada chráněných druhů. Pro hraje i daleko nižší cena. Krajinný ekolog Tomáš Gremlica uvedl v rozhovoru pro Českou televizi, že náklady na klasickou rekultivaci se pohybují kolem 900 000 korun na hektar. Oproti tomu na místech, kde by dostala prostor pouze volná příroda, jsou náklady na hektar jenom 20 000 korun.

Nižší cena přirozené rekultivace je paradoxně také jedním z důvodů, proč se samovolné obnově u nás dosud nepřenechává větší prostor. Rekultivace totiž podléhá přísné kontrole úřadů. V době, kdy byly těžební plány na současných dolech schvalovány, se ale ještě přirozená rekultivace nepoužívala a zákon pro ni ani nevytvořil variantu. Legislativně je tedy skoro nemožné, aby po těžbě na místě vyrostlo něco jiného, než co na ní bylo před zahájením těžby – většinou zemědělská půda či les. Další důvody jsou administrativní. Pokud firma na vytěženém území vysadí les, postaví rekreační nádrž, nebo ji vrátí k užívání zemědělcům, může projekt rekultivace finančně ohodnotit a vyúčtovat. U samovolné obnovy krajiny je to složitější, protože zde chybí osoba, která by těžařům vystavila potvrzení, že peníze utratili účelně. Přirozená obnova také nemá časové ohraničení, a tím pádem nelze určit, kdy rekultivace skončila – což je opět zákonný požadavek.

Než se vyřeší zákonné a administrativní překážky, před kterými dnes přirozená rekultivace stojí, bude patrně převládat revitalizace technická. Při citlivém přístupu a respektování environmentálních požadavků může i tímto způsobem vzniknout krajina, která nám bude sloužit po další desetiletí. V každém případě bychom ale neměli zapomínat, že v té krajině nežijeme sami. A že našim ohroženým spolubydlícím se bude dařit lépe ve skrytém mokřadu než na golfovém hřišti.

Sokolovské lesy

Nejstarší přirozené porosty na vytěžené krajině Sokolovska jsou už půl století staré. Na místě původních dolů dnes roste přirozeně se vyvíjející les. Převládá zde bříza a další listnáče, porost je bohatě podrostlý keři a bylinami a proložený řadou cenných mokřadů. Spontánně zarostlé plochy tady vykazují daleko větší biodiverzitu a odolnost než místa, která byla uměle lesnicky zrekultivována.

Rekultivace_4

Mokřady v Brně-Maloměřicích

V soutěži o projekt rekultivace Růženina lomu, který vlastní společnost Českomoravský cement, vyhrála v roce 2006 projektantka Eva Wagnerová. Založila ho na prameni vyvěrajícím v lomu a využila ho k vytvoření soustavy mokřadů, kde se mohou spontánně šířit vzácné druhy rostlin a živočichů. Místo dnes vykazuje výrazně vyšší druhovou diverzitou než před těžbou.

Jáma Zelená

Unikátní lokalitu se podařilo vytvořit na Chebsku, kde se v roce 2007 přikročilo k rekultivaci jámového lomu na jíl. V místě už tehdy samovolně vznikla tůň v prohlubni po těžbě, biolog Pavel Žlebek na ni navázal soustavou dalších nádrží a mokřadů. V současnosti zde funguje unikátní biotop, ve kterém se usazují ohrožení obojživelníci a plazi, které v okolní zemědělské krajině prakticky nenajdete.

Další články